Video pohlednice z mého města v angličtině

Dne

„V letošní devítce mám dost šikovných děcek… jsou aktivní, hýří nápady, dají se usměrnit… třeba by do toho šla?“ Takto nějak jsem na podzim v duchu přemítala a probírala pro a proti, než jsem se rozhodla a zeptala se jich.

Do jednoho souhlasili a tak jsem se pustili do Video pohlednice z mého města. Letos probíhá 12. ročník této soutěže pro žáky angličtiny základních i středních škol. Snímek musí být namluven soutěžícími v angličtině, nesmí být překročen časový limit, máme se vyvarovat těch či oněch chyb apod. – celkem jasná pravidla.

Vzhledem ke skutečnosti, že žáků bylo patnáct, bylo nemožnése scházet v jednotném čase. Zvolila jsem osvědčený a žáky oblíbený způsob přípravy – soustředění přes noc ve škole. Při prvním spaní jsme pracovali ve skupinkách a „dávali do placu“ všechny nápady a podněty k filmu. Při druhém spaní už dostali ode mě jednotlivé roličky (při povolených pěti minutách videa s patnácti účastníky nešlo o role), drilovali jsme výslovnost, učili se texty, navrhovali možné scény, měřili čas, zkoušeli a pilovali… Abychom potom při samotném natáčení zjistili, že povětrnostní podmínky natáčecích dnů, zhorší kvalitu záznamu, že je sice fajn, když si lidé na zahradě řežou dřevo na pile, ale tento zvuk se nám do záběru nehodí, stejně jako smějící se páreček v parku, řvoucí dítě pod zámeckými schody či zvuk přijíždějícího autaL

Natáčeli jsme proto raději po skupinkách, protože hurónský smích u nepovedených scén se dal také očekávat. Kluci i děvčata mě překvapili svým až profesionálním přístupem. To, že jsme některé scény natáčeli i desetkrát kvůli tomu, že se pravidelně někdo z nich nedokázal dostat přes „zlomové“ místo v textu, nikdo nekvitoval s nelibostí či snad s posměchem. Naopak byli velice shovívaví a trpěliví vůči sobě a vzájemně se podporovali.Znám je ze školy a vím, že umí být i náladoví či v opozici. Proto jsem počítala s tím, že může nastat i okamžik, kdy mě donutí být „učitelkou“. Jsem opravdu ráda, že mě toho ušetřili. Osobně si nepotrpím na patetické, vznosné řeči. Ale tak si říkám, čert vem, zda se v soutěži umístíme či ne, hlavně že se nám podařilo vytvořit něco společného a cítili jsme se u toho všichni dobře.Děkuji Lauře Hanesové, Julii Hromkové, Lauře Jelínkové, Kateřině Klepáčkové, Jitce Krůzové, Tereze Novotné, Kristýně Šedivé, Veronice Vránové, Miroslavu Baxovi, Vojtěchu Blažkovi, Jaroslavu Hladíkovi, Ondřeji Kellnerovi, Miroslavu Kostihovi, Martinu Lubalovi a Davidu Rajčányimu.

Mgr. Yveta Rylichová